Velikonoční zamyšlení P. Ladislava

Milí farníci,

o Velikonocích si připomínáme největší událost od stvoření světa: Ježíš Kristus svou smrtí a vzkříšením přemohl zlo, překonal smrt a ukázal lidem k Bohu cestu, kterou v ráji uzavřel hřích našich prarodičů. Velikonoční svátky proto slavíme jako veliké vítězství dobra nad zlem, vítězství pravdy nad lží, vítězství života nad smrtí.

Někdo by však mohl namítnout: A co se změnilo po Kalvárii? Carlo Carretto píše ve svém velikonočním zamyšlení: „Nezměnilo se nic! Svět nadále existoval se všemi svými hanebnostmi, se svými masakry, člověk dále kráčel se svými slzami a se svým otroctvím“.

Není to tedy pouhá fráze, když říkáme Ježíš nás spasil? Bolest je ve světě stále přítomná, stejně jako nejrůznější nespravedlnosti či sobectví… I ta smrt si každodenně na lidech vybírá svou krutou daň! Jaké to tedy je vítězství?

Svatá Terezie z Lisieux nás však upozorňuje, že Ježíš nás (sice) má nepochopitelně rád, a přeje si, abychom s ním měli účast na spáse duší, nechce však dělat nic bez nás.
V podstatě nás tedy Ježíš zve, abychom ho následovali. Jestliže on svým životem přemohl sám na sobě zlo a svou smrtí smrt pohltil, dal nám příklad, jak můžeme překonat zlo sami v sobě i zlo kolem nás a zvítězit nad smrtí, která nás tak jako tak nemine. „Člověče, chceš se osvobodit od zla, které tě utlačuje?“, říká Carlo Carretto. „Dělej to, co dělal Ježíš. Chceš zničit smrt, která tě sužuje? Zemři z lásky, jak to učinil Ježíš“.

To, co nám nabízí Ježíš, je neskutečně těžké. Jak beznadějně zápasíme se zlem! Vidíme jen nepatrný pokrok (pokud vůbec), když se snažíme žít pravdivě a bez kompromisů ve světě lži. A jak se strachujeme před něčím tak bolestným, jako je smrt. Není to však proto, že jsme již vnitřně opustili Ježíše a sledujeme ho jen okrajově, zpovzdálí, ze zvyku? Že už vlastně nejdeme cestou Ježíšovou, ale úzkostlivě si střežíme tu svoji cestičku, na které se vyhýbáme všemu nepříjemnému a těžkému.

Carretto to vidí naprosto jednoznačně: „Přemoci zlo, které se tě snaží ovládnout, proměnit svou smrt v úkon lásky, to znamená podstoupit nutnou zkoušku, abychom vešli do království, kde vládne pokoj, svoboda, spravedlnost a láska. Nikdo nemůže absolvovat tuto zkoušku za nás. Je pravda, že nás Ježíš spasil, ale nechal na nás, abychom se snažili dojít spásy. Jeho smrt ospravedlnila všechny, protože on je Boží syn, ale do nebeského království nás na zádech nevynese; vybízí nás, abychom ho následovali“.

Ježíšova oběť zaručuje každému spásu, ale bez vlastní snahy jí nikdo nedosáhne. Teprve v náročném nasazení pro spásu duše uvidíme svou lidskou hodnotu. Velikonoce jsou jen jakýmsi nastaveným zrcadlem: Co všechno udělal pro moji spásu Ježíš, a co pro ni dělám já?

Ladislav Kozubík