Velikonoční zamyšlení P. Ladislava

Milí farníci,

žijeme ve světě, který si s Bohem moc nerozumí. Ale nemyslím tím (světem) jen někoho, kdo o sobě prohlašuje, že je nevěřící, nebo si Boha soustavně a záměrně nevšímá. Mluvím spíše o lidech, kteří se ve vhodnou chvíli pochlubí, že i oni byli pokřtěni a dokonce ministrovali, či chodili na roráty. No, a v neposlední řadě mluvím i o nás, kteří přece jenom tlačíme tu pomyslnou kárku křesťanství a snažíme se být Ježíši Kristu věrni. Obojí, praktikující i nepraktikující křesťané, by nějaký vztah k Bohu mít měli! Jak si tedy s Bohem nerozumíme?

Židovští učenci středověku užívali rčení: „o Bohu můžeme spíše říci co není, než co je!“ Což je zřejmá komplikace, protože pokud někoho neznám, zřejmě si s ním těžko porozumím. Ale jedním dechem můžeme spolu se sv. Janem tvrdit, že „Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný.“

Chybu tedy musíme hledat u sebe, ve své neschopnosti odpovídat Bohu na jeho podněty. On už dal všechno, v Ježíši Kristu lidem daroval sám sebe. Nyní je tedy na nás, abychom sebe Bohu nabídli. Pokud to nechceme udělat, nebo toho nejsme schopni, vlastně si s Bohem nemáme co říci. Pak budeme podobni lidem, kteří se navzájem už léta míjejí. A místo toho, aby hledali cestu jeden k druhému, uzavírají se do svých skutečných i domnělých křivd a v podstatě vztahem, který by je měl obohacovat, trpí.

O Velikonocích si však připomínáme, že Život zvítězil nad smrtí. Láska porazila nenávist. Zlo bylo překonáno Dobrem. Že by právě v naší době tak mocná síla ztrácela účinnost? Proč už tolik nepůsobí v našich obcích, ve farnostech, v našich rodinách?

Biskup Apoštolské církve Martin Moldan ve své promluvě k věřícím zmiňuje dva evangelní příběhy z Lukášova evangelia. První vypráví o tom, jak Ježíš upozorňuje své učedníky, že Syn člověka bude vydán do rukou lidí. ‚Ale oni to slovo nechápali a jeho smysl jim zůstával skrytý; báli se ho však na to zeptat‘! (srov. Lk 9,44b-45).

Aniž bychom chtěli snižovat lidskou důstojnost Ježíšových učedníků, přece musíme poznamenat, že si s Ježíšem úplně nerozuměli. Jako by se tím potvrzovalo slovo Bible: neboť mé myšlenky nejsou myšlenky vaše ani vaše chování není podobné mému – praví Hospodin. (srov. Iz 55, 8). Biskup Moldan poznamenává: „Rozumějte prosím dobře, oni byli jinak snaživými studenty, stačilo slovo a Petr vystoupil z loďky a chodil po vodě. Problém nebyl v neochotě. Zprávy o utrpení a ukřižování byly natolik vzdáleny jejich myšlenkovému světu, že nebyli schopni je zpracovat.“ Byli slepí, nebo spíše zaslepeni svojí představou o Božím království, že nemohli rozumět, co vlastně Ježíš říká.

Druhý příběh vypráví o slepci, jak kolem něj prochází Ježíš. „Když (slepec) uslyšel, že jde kolem zástup, vyptával se, co se to děje. Oznámili mu, že tudy jde Ježíš Nazaretský. Tu zvolal: ‚Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou!‘ Ti, kteří šli vpředu, mu přísně domlouvali, aby zmlkl. On však tím víc křičel: ‚Synu Davidův, smiluj se nade mnou.'“ (Lk 18, 36-39) Zde se musíme pozastavit nad titulem, kterým oslovuje slepý člověk Ježíše: ‚Ježíši, synu Davidův’! Nechme opět promluvit biskupa Moldana: „Mnozí tenkrát následovali Ježíše, ale vyznat jej synem Davidovým (tedy Mesiášem) vyžadovalo víru a odvahu. Za toto vyznání byli Židé tehdy vylučováni ze synagog (např. Jan 9,22). Otázkou je, kde slepý žebrák sebral tu jistotu, že Ježíš je Mesiáš. Zástup si uvědomoval závažnost jeho vyznání a rizika s tím spojená, proto se jej snažili umlčet. Slepý žebrák riskoval svou případnou exkomunikací mnohem víc, než by riskoval člověk zdravý a existenčně zabezpečený. Přesto vše dokázal vsadit na jednu kartu“.

Slepý žebrák nakonec prohlédl. Uviděl Ježíše, lidi kolem něho, a začal nový život, protože viděl. On však ‚viděl‘ už dřív, dokonce lépe než ostatní zdraví lidé. I ve své slepotě (ba možná dokonce právě kvůli ní) rozpoznal v Ježíšovi Mesiáše a uvěřil mu.

Církev dnes mnozí považují za tmářskou, zaslepenou. Není však právě v ní prostor, kde bychom si uvědomovali svoji hříšnost (neschopnost vnímat a rozumět Bohu) a srdcem více lnuli k tomu, který jediný může uzdravit? Pak snad už nemůže být tak těžké svěřit se Bohu: ‚Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou!‘ 

Přeji všem požehnané Velikonoce

Ladislav Kozubík